Pod názvem hořčice rozumíme pochutinu kašovité konzistence a pikantní chuti. Hořčici používali k masu již Řekové a Římané. První předpis na výrobu hořčice uvádí již starořímský spisovatel Columella.

V Evropě se první zmínky o výrobě a konzumaci hořčice datují kolem roku 800 n.l., kdy císařský dvůr Karla Velikého nařizuje všem velkostatkům, aby zásobily dvůr kromě jiného i hořčicí.

Přestože je hořčice bez výživné hodnoty, má jako pochutina své místo a to i celosvětově v kuchyni i potravinářském průmyslu ( přidává se např. do kečupů, majonéz, omáček atd.). Výrazná chuť má povzbuzující účinek přímo na trávicí ústrojí. Tímto hlavním účinkem se liší od potravin, které se vyznačují hlavně kalorickou hodnotou. Hořčice patří mezi povzbudivé pochutiny (kořenící), s obsahem silic, kyselin, glukosinolátů, aromatických kořenin.

Potraviny kořeněné hořčicí jsou lahodnější a silněji dráždivé, dráždí chuť a čich. Zejména významné účinky jsou na zvýšení žaludeční sekrece, činnost slinných žláz, střevní peristaltiky, účinky cholagogní a antibakteriální a posléze i na činnost srdce ( rozšíření cév ). V minulosti se využíval dráždivý účinek silic k prokrvování částí těla postižených revmatismem nebo ischiasmem, obvykle formou masti a náplasti.

Orientální hořčice má žlutou barvu s jemným odstínem do hněda. Vůni a chuť má hořčičnou, výraznou po použitém koření, palčivou. Konzistenci má kašovitou, mazlavou, na jazyku nejsou citelné částice použitých surovin. Velkou předností této naší hořčice je nepřítomnost chemických konzervačních látek. Trvanlivost: U všech druhů a balení 6 měsíců.